Srpen 2016

Ideje

26. srpna 2016 v 12:58 | Liliana |  Deníček
Blíží se moje návštěva u doktorky Fifkové. Měla bych se dozvědět, zda má hotovou diagnostiku od Weisse, což stoprocentně nemá, protže ten mi stoprocentně za těch 10 min co jsem u něj byla na vyšetření od Fifkové, neudělal diagnozu žádnou. A ještě se ke me choval tak hnusne, tak netakhtne a nelidsky se mnou mluvil a urazel me a ja se tak snažila s nim mluvit slusne a mile. Tolik jsem to obrečela jak se ke mne choval.
Mám strach především ze 2 věcí - zaprvé co když je tenhle stav, kdy se ve svém těle cítím příšerně nějaká jiná moje sugesce (když své tělo nenávidím - anorexii, přejídání, bití a různé trýznění těla mám už za sebou) a jednou toho budu litovat že jsem nezůstala mužem. A zadruhé mám homosexuálního přítele a ten by mě jako ženu nechtěl. Jsme spolu 6 let a on mě miluje tak jako mě nikdo nikdy v životě nemiloval. Sama za sebe bych do toho šla i tím rizikem že bych jednou třeba litovala a tehle stav nenávisti těla jsem si vyložila špatně. Ale pokud přijdu o přítele, tak mě to zničí a navíc se bojím, aby mi hormony třeba nezměnili orientaci na ženy a já o něj pak nebudu stát :,( Je to ke zbláznění. Přítel si mě vybral jako muže a nadevše mě miluje. Já se najednou začala cítit jako žena. Ve svých představách jsem byla ženou už od malička, vyráběla si panenky z trávy a hrála si s plyšákama, protože jsem se bála říct rodičům, že bych chtěla panenku, a tolik mě to je líto :,o(. Jak je možné, že jsem se začala cítit ženou během tak krátké chvíle, jako je týden… když jsem si uvědomila, že jsem dospělá a svoje sny o tom být ženou bych si mohla splnit. Ale co když je v tom něco jiného. Jak to poznám. Co mám dělat :,,((((((())))))) Když jedu mhd, vždycky se při stání i sezení krčít a tím si zhoršuju skoliózu, protže se za výšku 193cm tak stydím. Nemám už pořád sílu se depilovat, je to taková bolest pro tělo i pro duši, často chodím ven oblečená jako muž a říkam si, že mě to jednou třeba přejde nebo NAJDU ŘEŠENÍ JAK ZŮSTAT MUŽEM A NETRÁPIT SE, ze ten problém je třeba jinde než v transexualitě. A hlavně bych mohla přijít o přitele JÁ SE TAK BOJÍM.

Včera v noci jsem na tím zas tak musela přemýšlet že jsem nemohla spát… CHTĚLA JSEM SE NALÍČIT (linky, stíny a rtěnku), vzít si sukni A DÁMSKÉ ČERNÉ TRIČKO (jedinné dámské oblečení, které mam) A CHTĚLA JSEM TAKHLE V NOCI VYJÍT VEN A JÍT PO KOLEJÍCH A AŽ POJEDE VLAK, LEHNOUT SI NA KOLEJE A VŠECHNO HODIT ZA HLAVU….

Hvězdná kvalita

22. srpna 2016 v 10:33 | Liliana |  Deníček
Tyhle dvě nejvíc obdivuju, tolik bych si přála být aspon trochu jako ony...

Alyssa Milano a Alexis Bledel


Žlučník řekl dost

21. srpna 2016 v 19:16 | Liliana |  Deníček
Přece to tak nenechám
Píšu z dovolené. Je pondělí. Sobotu jsem se hlavně balila a neděle je bohužel už taky za mnou. Strávila jsem ji na počítači, taky byla na 5.5km dlouhý procházce a celkem si to snad užila.
Ted je pondělí, mám před sebou ještě necelý týden dovelené. Koukám na Simpsonovi a u toho píšu. Pořád se mnou lomcují deprese. Je to strašné. Zase se musím přejídat. Dopoledne mi volala babička a přestože jí naši už vysvětlili, co se se mnou v poslední době děje (dokonce jí to řekli včera), dnes když mi volala, celou dobu mě oslovovala mým původním muž. jménem a mluvila na mě v mužským rodě. Už je prostě popletená a já ji to nemám za zlé. Jen mě to prostě bolelo.
Ted jsem přecpaná a mám chuť na sladké (TO FURT!!!!!) Vyndala jsem z lednice palačinky a vanilkový dezert. Ač jsem vždy nažraná, láká mě vždy sladké. Zajídám svoje bolesti .,,,o((((((((((((((((((((((((((((((.
Včera večer jsem koukala na jednu youtuberku. Díky ní jsem si uvědomila, že se vlastně nemám ráda a vůbec si neveřím. Když nemám ráda sebe, nemohu mít rada ani svého přítele (pořád se hádáme), anebo ho mohu mít ráda, ale stejně se to všechno bude stále kazit, dokud nepřijmu sama sebe taková jaká jsem a budu spokojená. Musím začít u sebe. Já bych zvládla se prostě vždy malovat a učesat a vyjít ven. Horší je to s oblečením, chlupama a hlasem. Cvičení hlasu ted musím odložit, oblečení a chlupy/vousy jsou důležitější. Já prostě nemám pořád sílu na tu bolest při epilaci, nohy mohu mít vždy zahalené, nebo aspoň od kolen nahoru, ruce tak nějak zvládnu SNAD :,,,O(((((((((((((((((((((, ale epilace obličeje - TO MUSÍM VŽDY ZATNOUT ZUBY BOLESTÍ A STEJNĚ SE TO NIKDY PLNĚ NEDAŘÍ A BOHUŽEL SE TY DEBILNÍ CHLUPY ZA 2-3 DNY OBJEVÍ ZNOVA NÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉ TO BYCH BREČELA. A ted jestě sehnat oblečení, sama na to nemám sílu, vybírat něco, co mi bude slušet, nebude to předražené a nebude to z nějakých umělých nepříjemných materiálů :,o(((((((((((((((((. A co teprve boty - nemám teď sílu shánět velikosti 46 a větší nééééééééééééééééééééééééééééééééé :,,,,,,,,,,,,,,,,,,,o((((((((((((((((((((((((((((((((((((((((((((((((((((((((((((((()

Ps: super bylo že jsem se neovládala a musela se tak přejíst, až mě chytl žlučník a svalila jsem se k zemi BOMBA J

Den poté

12. srpna 2016 v 18:29 | Liliana |  Deníček
Včerejší večer byl tak krutý. V práci jsem měla odpolední směnu, lidi mě neskutečně sraly a do toho jsme jesště včera byli s partnerem rozhádaný. Když jsem zavírala krám, bylo mi tak zle, tak ůzko a slabo, že se mi opravdu chtělo skočit z mostu nebo pod metro. Jak vidno, ještě jsem to neudělala....

Dnešní ranní směna docela ušla a i tak jsme musela stres a smutek zajidat - KOLÁČEMA!!! Během několika hodin jsem snědla 2 makové, jeden povidlový, jeden makový se švestkou a jeden grahamový... Ale to neni nic oproti večeru. Asi půl hodky po odchodu z práce jsem našla zmeškané volání od vedoucí. Vystoupila jsem z metra a zavolala zpět. V kase chybělo 500kč a nikdo nevěděl kam se poděli. JÁ VĚDĚLA, ŽE JSEM JE ROZHODNĚ NIKDAM NEDÁVALA ANI NEUKRADLA, ALE DOKAŽTE TO... To mě dost vzalo, i když byla vedoucí milá a hodná. Poprosila jsem ji, aby mi dali vědět, až znova spúočítají večer kasu, kolik teda chybí... Mezitím jsem došla domů a doma jak jinak než SMRAD A HLUK!!!! Bratr opět prosmrděl celej byt (pokoj sám sebou, a obývák jídlem, který ani po sobě zbytky neuklidil do lednice, a do toho ještě troubil na trombon. A tak nahlas kurva. Několikrát jsem ho prosila, at to ztlumí, že na to měl celej den a me trestí hlava. Odpověd? Neotravuj s tím pořád. ČŮRÁK SMRADLAVEJ DEBILNÍ!!! Já už nemohla dál, vzala jsem fazole v konzervě a na posezení snědla asi tak 400g a pak se ještě cpala cottage sýrem. Úplně mě píchalo v břiše z přežrání (a píchá pořád). Běžela jsem na záchod. Na tolik si hlídám linii a te´d se kvůli depresím přežírám. Otevřela jsem záchod a strčila si prsty do krku, že to vybleju a neztloustnu. Nic. Měla jsem z toho zvracení takový strach, že se mi při třetí neúspešným pokusu podlomili kolena a vyhrkly slzy. Když to nejde takhle tak si zkusim jit na velkou. Samozřejmě nic. Byla jsem zoufalá a snažila se vyzvracet ještě jednou. Psycho!!! Pak jsem běžela do kuchyně, dobytek furt troubil, vzala jsem zbytek fazolí v tomatě a nasypala tam hodně kayenského pepře pro lepší trávení. Místo fazolí s pepřem jsem jedla spíš pepř s fazolemi a tak to pálilo, až jsem to musela zajíst ještě trochou cottage. takže to už jsem v sobě měla přes půl kila žrádla najednou. Musela jsem si jít lehnou, volala s partnerem, se kterým jsme se zas dali dohromady a strašně brečela...

Musím se dnes ještě zabalit a zítra si nakoupím a rodíče mě večer povezou na chatu - budu tam mít 8 dní zaslouženou dovolenou. SAMA!!!! Samozřejmě, že jsem původně chtěla jet vlakem a nerušit je, aby si užili víkend, ale te´d když mnou cloumají depky, mám z cestování prostě strach. NEVYSVĚTLITELNÝ STRACH, ŽE TO NEZVLÁDNU...

Ráno, možná jedno z posledních

11. srpna 2016 v 10:58 | Liliana |  Deníček
Tak tady tak sedim, cpu se cukrářskými piškoty a čekám až mi trochu proschnou vlasy než se půjdu vyfenovat. vždycky se snažím jíst tak zdravě a tyhle piškoty jsou zrovna plné tuků a cukrů. Nějak ale je mi to už jedno. Všechno je mi jedno. I mi přijde dost ulítlý, že svoje takhle osobní starosti píšu na internet (i když fakt nevím jak by mě podle toho někdo dohledal). Každý den uvažuju nad tím, že si něco udělám. Třeba ne, ale třeba ano. Tyhle věci na net píšu, abych si v duši ulevila (což stejně prd pomáhá) a taky abych třeba dodala trochu odvahy lidem s podobnými problémy jako mám já. Aby věděli, že v tom nejsou sami. A ač můj blog musí působit dost depresivně, já zatím bojuju statečně. ZATÍM. Podle toho, že jsem viděla v nastavení kolik lidí si můj blog otevřelo, zkusím tady pod článkem nechat takovou malou anketu, abych věděla, jestli se mám snažit tímhle blogem pomoct dalším zoufalým dívkám v mužském těle a naopak, anebo to nemá smysl a budu si to psát jen tak pro sebe... Stejně nikoho nenutím, aby moje slova četl. Nejsem nic povinného. Pokud to někoho nezajímá, jděte dál. Vím, že by mi každý hned řekl, musíš k psychiatrovi, nechat se hospitalizovat atd... ale z vlastní zkušenosti dobře vím, že léky, které bych do sebe měla zase cpát, by nic nevyřešili, vše by jenom oddálili a dokud to zvládám, tak to zvlídám... Je to strašný, ale už jsem si i vybrala stanici metra, na které bych se případně rozhodla svůj život ukončit. KOLBENOVA. Moc dobře vím, že na téhle stanici téměř nikdy nikdo nevystupuje, a tudíž by mi ve skoku nikdo nezabránil. Navíc je ta stanice tak opuštěná.... tak jako já. Pokud by mi někdo říkal vzpamatuj se a nelituj se, nejsi malá, odpovím: JÁ SE NELITUJI A NEVYHROŽUJI NIKOMU, ŽE SKOČÍM POD VLAK - JEN PÍŠU, CO VŠECHNO SE MI HONÍ HLAVOU - A TO DOST ČASTO. Třeba v tuhle chvíli nemám superpotřebu to udělat (ač je mi úzko a nejradši bych nevylezla z postele), ale kdo nezažil, neumí si představit jaké to je, když vám deprese sedne na ramena a pronásleduje vás kudy chodíte. Když najednou cítíte, že musíto cokoliv dělat, protože když jen sedíte nebo stojíte atd, nemůžete už vydržet ten vnitřní třes, ty stavy, kdy cítíte, že se na místě rozprsknete a milion kousků a zároveň máte strach se pohnout, bojíte se co bude dál. Tyhle stavy jsou k nevydržení... a dopriovází mě v poslední době každý den. Až mě jednou chytnou při cestě metrem, vím kam pojedu...

Nevzdávejme se

10. srpna 2016 v 12:19 | Liliana |  Deníček
Na životě mě nejvíc udivuje ta rozmanitost - každý den mě nasere někdo jiný...

Občas mám pocit, jako by ve mě byly dvě Lily - jedna silná, které je jedno, že na ni v mhd každý debilně čumí a cítí se hrdá na to jaká je, že přes všechny překážky vyrazila sebevědomě do města.... a druhá je slabá, vyčerpaná a úplně zdeptaná, každou chvíli se musí ovládat aby se fakt nezasebevraždila protože tu bolest nevydrží. Když se na tom tak zamyslím, chápu obě svoje části - ta první je navenek a ta druhá hluboko uvnitř.

Každý má v životě nějaké trápení, které na jeho ceste životem dřív nebo později čeká. prostě to tak má být, aby byl svět vyvážený. Aby byla harmonie. Můžu být ráda, že nemám onkologické problémy jako lidé, se kterými se každý den v práci setkávám. Mám svoje tělo ráda, protože je zdravé.... To že mu často fyzicky ubližuju bitím, škrcením atd, to je jen důsledek strastí na mé životní pouti. Všechno má svůj smysl....

Stejně je ale nejduležitější se nevzdávat a i když to opravdu často a čím dál častěji bolí natolik, že člověk fakt nemůže, nesmí to vzdát. To píše ta pravá, která každým dnem myslí na smrt... Ale budu silná. Musím být, musím dokázat se se vším vyrovnat a najít v sobě sílu brát věci tak, aby mě proste nesraly...

Celej světe nech mě žít!!!

10. srpna 2016 v 10:38 | Liliana |  Deníček
Píšu zas... Přijdu si už jak uchylačka, že všechny své strasti a pocity dávám na internet, ale vícemeně si říkam - JE TO FUK!!! Prostě mě tolik věcí v životě bolí, a nějakým způsobem to musí ven. Zkouším to takhle. Je sice dopoledne a v práci mám dnes odpolední směnu, nemám moc času a mám plno jiných věcí, které musím udělat. ALE PROSTĚ TED NEDĚLÁM A PÍŠU. Od soboty jse si v práci vzala na 9 dní dovolenou. Pojedu na chatu a budu tam sama. Těším se na to, ale potřebovala bych si pomalu začít sepisovat věci na zabalení a jídlo, abych nic nezapomnněla případně předtím dokoupit. U nás na chatě není vůůůůbec žadnej krám ani potraviny. Taky jsem si chtěla objednat novou rtěnku od Bioneeds - nějakou výratznou, aby mi furt zákazníci v krámě neřikali pane. Výraznou ale přírodní. Nechci do sebe zbytečně dostávat olizovaním a polykanim kousku rtenky s jídlem TY JEDY, ktere se dnes do levnych rtenek pridavaji. Ale vlastne je mi to mozna jedno. Mozna je mi ted jedno uplně všechno. Jsem neš´tastná a potřebuju být teď sama. V KLIDU SAMA, a ne se pořád stresovat nějakýma nesmyslama jak je mým zvykem. Bez stresu nějak prostě žít neumím. Každý den je úmorný a nic moc... půl dne jsem vždycky v práci, což mi nevadí, a dělám to ráda, jen je to děsně vyčerpávající. Další část dne mám bohužel skoro furt nějaký dokrory nebo věci, co akutně musím udělat. Takže si co? VŮBEC NEOOPOČINU. Když jsem zrovna doma a odpočinout bych si mohla, tak je doma i můj super 19ti letej bratr, kterej je tak sobeckej, že je mu úplně jedno jak obtěžuje svým VĚČNÝM SMRADEM (on se snad vůbec nemeje, když se mu ze zatuchlin dělají potničky a vyrážka v podpaží a kdoví kde ještě FUJ), navíc otravuje nonstop nějakým hlukem, že budto stwepuje až se třese celej dům, nebo hraje na trombon a nebo jen věčne čumí do pc a má youtube nebo svojí DEBILNÍ hudbu tak nahlas, že se to přežít nedá. Když mu člověk říká stále aby rto ztlumil, často odpovídá, že už to ztlumil, že mi to jenom moc vadí atd, že je nahluchlej od trombonu atd takže pak se nakonec já stresuju tím, jestli ho moc neotravuju, jestli nekladu přehnaný nároky a cítim vinu na sobě. NO TAK ALE DOPRDELE, KDYŽ MĚ Z TOHO JEHO ŘEVU BOLÍ UŠI A HLAVA A SMRADEM S NÍM V POKOJI, kterej bohužel sdílíme spolu, NEMŮŽU VYDRŽET - JE TO O NERVY NEBO O ZABITÍ SE. Ano, já hledám vlastní bydlení, ale jde to pomalu a sakra já toho mám ted tolik, že budto nemám přes den vůbeč čas cokoliv hleda, nebop mě tolik bolí oči, že musim od pc. Anebo jsem každej víkend někde, kde se mi prostě nelíbí. JEN PROTO, ABYCH NEBYLA ŠPATNÁ A NIC NEZKAZILA. Další super věc jsou ty debilní věčný chlupy. Nedávno jsem si s velkou bolestí epiklátorem vytrhala předloktí a hřbety rukou. Dnes koukám - JE TO TAM ZAS!!!!! A mám dojem že jsou snad silnější a tmavší.... Takže opět celá práce uplne zbytecná a jen dokola a dokola.

FAKT JE MI PŘÍŠERNĚ.
A povim vám všem, kteří máte každý den chut dávat mi bolest blbými pohledy na mě, debilními kecy a dalšími uchylárnami - JDĚTE DO PRDELE. Vůbec nechápete, jak se asi cítí člověk, který nemá takové štestí jako vy a nežije si svůj život. Jak moc bolí, když se mu posmíváte, fotíte ho atd.

Já se navenek projevuju jako silná a ani nehnu brvou, když mě cokoliv vadí - jako herečka bych někde v tv obstála na jednicku - nedavam na sobe nic znát. Ale ta bolest uvnitř ... tak je obrovská ... a čím dál větší.... pomalu citím jak se vblíží den, kdy si definitivně řeknu - HELE SVĚTE, JA O TAKOVEJ ŽIVOT NESTALA - POLIB SI PRDEL... a proste pujdu pod drn. každý den se mi takove myšlenky honí hlavou, a musím pořád něco dělat, abych je potlačila a na místě se nesesypala a nezabila se. ŽÝe svůj pláč a bolest zajídám jídlem... o tom už jsem psala. A keci typu běž si nechat poradit k Fifkový, ona ti pomůže (jak mi může pomoct, když mi sama řekla - že když nevím já, jestli to tak chci, tak to nemůže vědět ani ona) anebo běž si nechat napsat další antidepresiva at je ti líp. DOPRDELE JA MI MÁ BÝT PO PRASCICH LÍP????? Prásky vyresi jen dusledky a potlaci ve me myslenky a schopnost najit priciny a umet pojmenovat to co me trapi!!!! Prasky vsechno jen odsunou!!! A navic jsou to pro telo jedy!!! Brala jsem se 5 let, vím o tom svoje.

Fakt už chci probudit se nekde sama, a nemuset resit nic. Proste nic!!!! Chci z tohohle sveta ven... Zkoušla jsem skrcení, otrávení se, elektrický prouid, ale zaprvý jsem srab a neudelala jsem to, za druhý je ve mě přece jenom lítost pro ty, kteří me mozná mají rádi a za třetí - JAK MUZU VEDET CO BUDE POTOM, CO BUDE DÁL. Sakra co je vlastně pro mě vysvobozenííííííííííííííííííííííííí??????????????????????!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!....................

Když nevíte vy...

10. srpna 2016 v 9:06 | Liliana |  Deníček
Nenaříkala bych a nestěžovala bych si pořád... kdybych si byla jistá, že nikdy nebudu litovat a chtít jít zpět. Celý život vždycky hrozně váhám a dlouze přemýšlím a rozhuduju se, abych se nespálila. Abych nešlápla vedle. Ta nejistota a strach, že pak nebudete štastní - s tím vám nepomůže ani ten nejlepší terapeut, ptotože vám prostě do hlavy nevidí. Když nevíte vy, není on...

Kdybych věděla, že nikdy nezalituju, jdu do toho okamžitě, protože to tak chci ale vím já se svojí debilní hlavou a přemejšlením, co bude za rok, za měsíc, za den, za hodinu.... jak to můžu vědět, když ta silná touha po změně přišla tak naráz....

MtF x FtM

10. srpna 2016 v 1:39 | Liliana |  Deníček
Možná píšu až moc, na to jak moc mě bolí oči z pc, až příliš. Ale ta bolest v duši je tak veliká, že se z ní musím vypsat. Vím, že bych si to mohla psát někam do deníčku jen pro sebe, ale zároveň budu ráda, pokud tohle bude někdy číst někdo s podobnými problémy jako já a budu mu třeba podporou nebo inspirací. Pokud teda ještě budu živá......

Kluci, kteří se narodí v dívčím těle to mají snažší. Změní oblečení, ostříhají si vlasy, svážou prsa a do kalhot si dají vycpávku. Já bohužel nic nenadělám s hlubokým hlasem, který by hormon. terapie stejně nedokazala vyřešit, stejně tak s odpornou výškou přes 190cm a velikostí nohy nad 46. Jenom to píšu, úplně bych brečela. To ani nemluvím o všude přítomných chlupech a vousech. Holení je mi natolik odporné, že všechno co jde, tak epiluju. Jedna známá mi ze soustrasti dala epilátor, na který všichni naříkají, jak moc to s ním bolí, a že ho už nikdy v životě nepoužijou. A je to pravda, hlavně pokud epijuju vousy, bolí to šíleně a teče i sem tam krev. A takto to provádím každý týden. Ta bolest je připomínám ke ZBLÁZNĚNÍ. Zvládám si ještě z části epilovat ruce a nohy od kolen dolů. Stejně efekt není nic moc, kor kdyz mi to zanechava na tele všude červené dupky a podlitiny. To jsem fakt pak krásná. Sukni nosím nerada, ale v kalhotách mi všichni říkají pane. A TO I OBČAS V SUKNI A NEDÁ SE TO VYDRŽET!!!!!!!!! Vlasy jsem si vždycky přála mít dlouhé do pasu a rodiče mě vždy stříhali strojkem na nějaké ty 3-9 mm s tím že jsem přeci kluk!!!! Dnes je mám už sice po lopatky, ale i když se o ně snažím moc hezky starat, vtíram do nich Neocapil proti padání a užívám Biosil plus, nějak se obávám, že stres se na nic až moc podepisuje. Vidím to hlavně na nehtech. Dřív jsem s nehty nikdy neměla priblém a teď v době nervů a stresů z každé pičoviny se mi nehty tak šíleně třepí, že to snad není pravda. A vlasy se obávám taky o svou kvalitu pomalu přicházejí. A tak jsem se o ně starala :,,,,,o(((((( ... Další super věc je to s makeupem, kde se snažím zakrýt zbytky vousů, namalovat oči a rty. Když použiju rtěnku v nějaké přírodní hezké barvě, všichni mi dál říkají pane. a když se zmaluju rudou jak nějaká štětka, tak na mě zas blbě koukaj. A co se očí týče tak ybomba. Mám je kvůli suchosti velmi citlivé a několikrát do hodiny si musím kapat umělé slzy. Takže řasenku používat nemůžu, a linky a stíny se mi mrkáním s kapkami tak rozpijou, že mě to celou donbu do odlíčení pak štípe a ješte mám místo namalovaných očí na xichtě 2 tmavé dost rozpité fleky, takže vypadám v nejlepším případě jako panda. A nebo spíš jako ČŮRÁK...........


Ale závěrem bych shrnula, i přes to mám své tělo ráda, kvůli tomu, že je relativně zdravé, můžu chodit, vidět, slyšet a myslet. I když z posledních sil. A stresu je ve mě nahromaděného tolik, že nějaká ta rakovina dřív nebo později stejně přijde......

Deprese z nesnází

10. srpna 2016 v 1:16 | Liliana |  Deníček
Nemůžu spát, a tak si vypisuju bolest z duše. Nechci se nijak litovat, protože vím, jaké trápení musí zažívat lidé vážně zdravotně nemocní, s rakovinou a tak, ale i tak musím říct, že občas bych si to s nima rada vyměnila. Každodenní cestování metrem do práce a zpět je pro mě fakt děs běs.

Od doby, co si lakuju nehty, epiluju se, tvořím na hlavě účesy a nosím sukni jsem vždy zaručenou senzací každého dopravního prostředku, kde se objevím. Velká část lidí na mě vždy divně, nevěřícně nebo znechuceně kouká, což by se dalo ještě přežít, horší jsou pak ti, kteří na mě koukají celou dobu (hlavně mladší generace), smějí se, navzájem si mezi sebou šuškají a přitom se na mě pořád dívají a neštítí se ani vzít mobil a nenápadně mě fotit nebo filmovat. To je na pěst jim a na sebevraždu pro mě :,o(.

Mám však velký strach z toho jít do hormonální terapie a následně operace, protože to člověk nasedne do vlaku ze kterého, když se pozdě rozmyslí, už není cesty zpět. Já jsem už od školky holkám záviděla jaké jsou, hrála jsem si s nimi, později na základce jsem se s nimi kamarádila a chtěla být jako ony. Už na druhém stupni základky mě však většina holek přestala brát mezi sebe a kluci se mi posmívali, šikanovali mě a já neměla kam se zařadit. Na střední to samé a vyšší odbornou jsem kvůli silným depresím v půlce prváku ukončila. Kvůli problémům s vysicháním očí a nemožností práce v klimazaci, prachu a s minimem práce na počítači jsem půl roku byla na pracáku. Pak se mi podařilo sehnat zaměstnání, kde mě berou jednak se slunečními brýlemi i v místnosti po celý den a druhak takovou jaká jsem. Až tady v práci jsem si uvědomila, že to o čem jsem celý život snila, být jako holky, bych mohla mít. A tak jsem se zkusila do toho vžít a jako holka se chovat. Cítim se tak mnohem mnohem lépe, ale zaroveň to, jak rychle k této proměně mysli a chování došlo, mě děsí. Bojím se, že pokud půjdu do hormonální a operatiní přeměny, jednou mě moje stěstí v podobě ženského těla opustí a cesty zpět už nebude, Z toho mám velký strach.... Tak velký, že si říkám jestli není lepší řešení celý tehle život vzdát, protože už mi docházejí síly. Nejen fyzické, ale hlavně duševní....

Nové začátky

9. srpna 2016 v 19:26 | Liliana |  Deníček
Tak jsem si právě založila blog. Nikdy by mě nenapadlo, že ze svého soukromí, které pečlivě skrývám, budu někdy něco takhle veřejně ventilovat. Ale musím. Už nemůžu. Už mi dochází síly dál žít... TAKHLE....

Kdo to nepozná na vlastní kůži, nikdy nepochopí, jaké to je být uzavřen v cizím těle, v těle, které musíte před světem prezentovat, v těle, ve kterém se každé ráno probudíte, a v těle, které je vám tak odporné. Musím jednat... něco se sebou udělat... dřív, než mě zničí deprese z toho, kým jsem a kým musím před světem být. JE TO ZNIČUJÍCÍ....

Antidepresiva už nějaký ten pátek neberu, protože jsem po nich byla akorát otupělá a neuvědomovala si svoje problémy, které mě tíží. Pouze jsem přežívala. (Bohužel jako bych dnes dělala něco jiného...) Avšak každé ráno se probudit s nechutí, jak vypadám, každý večer usínat s pláčem, proč tomu tak je... Takhle rto dál nejde. Velmi často se mi stává, že nemůžu spát, přitom jsem tak unavená, ale spánek nepřichází. Kolikrát na mě jdou z únavy až mdloby. V posteli častěji omdlívám únavou, než skutečně usínám. Usínám a pak se probouzím v depresi. Našla jsem si silně nevhodný způsob, jak zvládat stres a úzkost z posledních sil. JÍDLO. Přecpávám se, ač vím, jak je to nezdravé, cpu se přímo k prasknutí, když se najím, tak do sebe nacpu ještě skoro jednu takovou porci, jím velmi často a hodně... a to jen proto, abych něco dělala, abych nemusela myslet na krutou realitu. Pak se mi chce zvracet, mám trávicí problémy atd... DOKOLA...

Není ale pravda, že bych na svém vzhledu = vzdledu aspoň trochu podle svých představ nepracovala. Snažím se líčít, epiluju se jak se dá, nosím sukně, holčičí trička a halenky a různé dívčí účesy. Bohužel ne vždy mám na tohle sílu když je v mém životě tolik překážek. Zaprvé nemohu si příliš malovat oči. Kvůli svým problémům mám již ve svém mladém věku (ani ne 25let) silné vysichání očí, které musím několikrát za hodinu řešit kapkama - čímž se oční stíny a linky rozmazávají a pálí v očích, oči mě samy o sobě dost bolí a navíc musím skoro pořád nosit kvůli světloplachosti černé sluneční brýle - ve dne v noci. Samozřejmě jsem byla na mnoha očních vyšetřeních a testech atd, avšak ze všeho vyplynul jeden jedinný důvod a to PSYCHOSOMATICKÝ PROBLÉM - moje duše se natolik potřebuje skrýt před světem, že si podvědomě moje tělo našlo slabinu a způsobilo velmi nepříjemné a dost vážné zdravotní problémy (možnost oslepnutí při nekapání do očí, nebo nenošení tmavých brýlí).... Je to děs... ale říkám si, zvládlo to mnoho holek, zvládnu to taky.... nebo v to aspoň doufám... snad... možná... pokud se dřív ze své velké bolesti nezabiju...