Ráno, možná jedno z posledních

11. srpna 2016 v 10:58 | Liliana |  Deníček
Tak tady tak sedim, cpu se cukrářskými piškoty a čekám až mi trochu proschnou vlasy než se půjdu vyfenovat. vždycky se snažím jíst tak zdravě a tyhle piškoty jsou zrovna plné tuků a cukrů. Nějak ale je mi to už jedno. Všechno je mi jedno. I mi přijde dost ulítlý, že svoje takhle osobní starosti píšu na internet (i když fakt nevím jak by mě podle toho někdo dohledal). Každý den uvažuju nad tím, že si něco udělám. Třeba ne, ale třeba ano. Tyhle věci na net píšu, abych si v duši ulevila (což stejně prd pomáhá) a taky abych třeba dodala trochu odvahy lidem s podobnými problémy jako mám já. Aby věděli, že v tom nejsou sami. A ač můj blog musí působit dost depresivně, já zatím bojuju statečně. ZATÍM. Podle toho, že jsem viděla v nastavení kolik lidí si můj blog otevřelo, zkusím tady pod článkem nechat takovou malou anketu, abych věděla, jestli se mám snažit tímhle blogem pomoct dalším zoufalým dívkám v mužském těle a naopak, anebo to nemá smysl a budu si to psát jen tak pro sebe... Stejně nikoho nenutím, aby moje slova četl. Nejsem nic povinného. Pokud to někoho nezajímá, jděte dál. Vím, že by mi každý hned řekl, musíš k psychiatrovi, nechat se hospitalizovat atd... ale z vlastní zkušenosti dobře vím, že léky, které bych do sebe měla zase cpát, by nic nevyřešili, vše by jenom oddálili a dokud to zvládám, tak to zvlídám... Je to strašný, ale už jsem si i vybrala stanici metra, na které bych se případně rozhodla svůj život ukončit. KOLBENOVA. Moc dobře vím, že na téhle stanici téměř nikdy nikdo nevystupuje, a tudíž by mi ve skoku nikdo nezabránil. Navíc je ta stanice tak opuštěná.... tak jako já. Pokud by mi někdo říkal vzpamatuj se a nelituj se, nejsi malá, odpovím: JÁ SE NELITUJI A NEVYHROŽUJI NIKOMU, ŽE SKOČÍM POD VLAK - JEN PÍŠU, CO VŠECHNO SE MI HONÍ HLAVOU - A TO DOST ČASTO. Třeba v tuhle chvíli nemám superpotřebu to udělat (ač je mi úzko a nejradši bych nevylezla z postele), ale kdo nezažil, neumí si představit jaké to je, když vám deprese sedne na ramena a pronásleduje vás kudy chodíte. Když najednou cítíte, že musíto cokoliv dělat, protože když jen sedíte nebo stojíte atd, nemůžete už vydržet ten vnitřní třes, ty stavy, kdy cítíte, že se na místě rozprsknete a milion kousků a zároveň máte strach se pohnout, bojíte se co bude dál. Tyhle stavy jsou k nevydržení... a dopriovází mě v poslední době každý den. Až mě jednou chytnou při cestě metrem, vím kam pojedu...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama